Prvnímu celovečernímu filmu s Leningradskými kovboji předcházelo několik krátkých snímků či přímo klipů, v nichž Kaurismäki prostřednictvím filmových prostředků dotvářel a rozšiřoval vyznění hudební produkce této slavné finské kapely. Ale až teprve v celovečerním projektu Leningradští kovbojové dobývají Ameriku nechal výstřední finské muzikanty „pořádně" promluvit. Nemluvě o tom, že fiktivní příběh filmu založil na mystifikační stínohře utvářející image této kapely.
Leningradští kovbojové na začátku neprodukují hudbu v Leningradu (Petrohradu), jak by napovídal název skupiny, ale na dalekých a širých sibiřských pláních. Jejich mistrně utvářené kompozice a grandiózní instrumentace sice dokonale rezonují s geografickými a historickými determinantami „domoviny", leč v důsledku jejich hudba nikoho nezajímá. A nikdo za ni hlavně neplatí. Což nejvíce tíží manažera kapely Vladimira (v podání Kaurismäkiho erbovního herce Mattiho Pellonpää). Stačí jen nepatrné vnuknutí a celý cirkus jménem Leningradští kovbojové se přesouvá do Spojených států amerických. A to i s netradičním nákladem, který představuje zmrzlý basák kapely Silu Seppälä, uložený v něčem, co připomíná kadibudku…
Umístit děj prvního celovečerního a zároveň i mystifikačně reflektujícího snímku o Leningradských kovbojích do Ameriky se zdá takřka logické. Právě na kontrastu západního hudebně popkulturního mechanismu (projevujícího se v oblečení, vlasové stylizaci, ale třeba i v pódiovém projevu členů kapely) a východního (ruského) izolacionismu (a s tím související bohaté lidové hudební tradice) je vybudováno know-how kapely. Jelikož finská zkušenost s Ruskem (potažmo Sovětským svazem) i jeho kulturou je především díky geografickému sousedství bohatá, jeví se takřka nezbytným, aby se Leningradští kovbojové tvůrčím způsobem vyjádřili k druhému živnému zřídlu inspirace.
Směs obdivu i obrazoborecké neúcty je pro Kaurismäkiho film charakteristická. Režisér nás spolu s kapelou přivádí na takřka posvátná místa, kde se doslova utvářely dějiny moderní hudby, aniž by nás na tuto skutečnost nějak přímo upozornil. Naopak zde nechává své oblíbence rozjet parodickou show, která je reflektujícím a milostivým vyznáním… -
Petr Pláteník
Snímek Mraky odtáhly stojí na počátku Kaurismäkiho volné trilogie pojednávající o outsiderech, lidech na okraji společnosti, a o jejich hledání (a někdy i nalezení) cesty k osobnímu štěstí, které v režisérově pojetí nepředstavuje absolutní hodnotu. Do tohoto triptychu řadíme dále snímky Muž bez minulosti a Světla v soumraku. Ačkoli je možné zmiňované tituly postavit do řady s předcházejícími autorovými filmy zaměřenými na finskou realitu všedních dní (Stíny v ráji, Děvče ze sirkárny, Drž si šátek, Tatjano), to co jim vtiskuje punc odlišnosti a je výrazem Kaurismäkiho tvůrčího zrání, je gesto mírně nadějeplného spočinutí.
Vznik filmu Mraky odtáhly výrazně ovlivnila tragická událost, kterou pro filmový svět, ale i Kaurismäkiho původní autorský záměr znamenala předčasná smrt jeho oblíbeného herce Mattiho Pellonpää. Původně měl ztvárnit Nikandera, ústřední postavu filmu, což znalcům díla finského režiséra napovídá, že snímek byl plánován jako volné pokračování Stínů v ráji z roku 1986. Tento koncept byl nakonec zachován, nicméně centrální pozici zaujala žena, konkrétně Nikanderova družka Ilona, ztvárněná slavnou finskou herečkou Kati Outinenovou.
Ve filmu Mraky odtáhly se Ilona už neživí jako prodavačka, ale je číšnicí v restauraci. Žije s řidičem tramvaje Laurim, hraným dalším z řady Kaurismäkiho pravidelně obsazovaných herců Karim Väänänenem, v relativně šťastném vztahu, určovaném pravidelností a stabilitou. Z poklidu přebývání je vytrhne existenční tíseň, která se dostaví v souvislosti se ztrátou zaměstnání obou partnerů. A jelikož především Lauri z vrozené hrdosti odmítá svěřit se do péče státního sociálního systému, musejí hledat východisko z krize ve vlastních zdrojích.
Aki Kaurismäki má zjevně své postavy rád. Ty, které se pokorně a subtilně potýkají s příkořími života, určitě. Není se co divit, jsou součástí jeho samotného, jeho náhledu na svět prizmatem mezilidských vztahů. Většinou toho nevyslovitelného, co se mezi nimi rozprostírá. A možná i proto je tolik ticha v Kaurismäkiho filmech. O čem není možno mluvit, o tom se má mlčet! -
Petr Pláteník
Poslední němý film 20. století. Protože dnes lidé zbytečně moc mluví, trochu ticha neuškodí.
Aki Kaurismäkiho známe jako svérázného vypravěče filmových příběhů, ve kterých upřednostňuje obraz před dialogem a často rezignuje na barvu.
Klasickému "kalendářovému" příběhu manželského trojúhelníku, který tvoří venkovská žena, její prostý muž a městský světák, dokázal vtisknout osobitý ráz prostinkou formou vyprávění, které umocňují dialogy na vkládaných mezititulcích, úsporně použitý zvuk a skvělá Tikanmäkiho hudba.
Už název filmu, který je v češtině volnou parafrází finského titulu „Hamlet v obchodním světě", naznačuje, jak daleko si Aki Kaurismäki při filmovém zpracování kanonického díla světové literatury a dramatu dovolil zajít. Shakespearův nadčasový model, zakládající se mj. na prolínání mocenských a rodinných vazeb, převádí do současného Finska. Při hledání dobových a charakterových paralel si finský režisér počínal až s pobavenou důmyslností. Jako by se dopouštěl milostného rouhání a zároveň silou významu předlohy chtěl působit na co nejširší publikum.
Hamlet dnešních dní je čerstvým dědicem významného podílu v podniku, jenž nyní řídí jeho strýc Klaus. Píše podprůměrné básně, hlídá si svou váhu a jen pomalu se začíná dostávat z oblouznění, jež pro něj život do okamžiku otcovy smrti představoval. Navíc, jak je asi všem, kteří jsou se Shakespearovou tvorbou aspoň trochu obeznámeni, je tady jedno velké temné tajemství, které vrhá stín na rodinnou historii. Jeho odhalení podmiňuje Hamletovo prozření, či přímo dospění k pocitu odpovědnosti a soudnosti.
Na rozdíl od předcházející filmové adaptace klasického literárního díla, prvotiny Zločin a trest, se ve filmu Hamlet podniká výrazněji objevují prvky komiky, i když pro Kaurismäkiho příznačně lomené silnou ironií. Jelikož se jedná o jeden z mála filmů, jehož hrdinové se nacházejí na vyšších příčkách společenského žebříčku, jsou i z pozice Kaurismäkiho sociální citlivosti projevy společenské nespravedlnosti kritizovány formou ironie a práce s absurditou. Hamlet zde totiž není jen katalyzátorem dramatu produkovaného rodinnými vztahy, ale i reprezentantem určitého společenského statusu a politické moci.
Mezi režisérovy velké přednosti patří, že si je dobře vědom nemožnosti nalézat absolutní odpovědi a definitivní řešení, na ta slova vlastně nestačí. Hamletova postava (její osud) přes prvotní možnou „odpudivost" z důvodu rozmařilosti a nezodpovědnosti, se s postupujícím dramatem projevuje nejen jako plánovitě tragická, ale především pochopitelná a divákovi (možná) sympatická. Drama se dnes už zřetelně neodbývá jen na prknech, která znamenají svět. - Petr Pláteník
První autorský celovečerní projekt Akiho Kaurismäkiho už v mnohém odkrývá konstanty jeho tvůrčího stylu (i když ještě ve velmi syrové formě) a mimo jiné naznačuje i to, proč si je finský režisér blízký s legendou amerického nezávislého filmu Jimem Jarmuschem.
Jak se dovídáme v prologu situovaného do jednoho z restauračních zařízení, život na periferii Helsinek je bezútěšný. Člověk se nemůže vymotat ze sítě ulic, všude naráží na výdobytky civilizace, lidé se míjejí bez zjevného zájmu o druhé. Je nutné udělat rozhodný krok. Je nezbytné opustit rodné místo a osudovým pohybem posunout svůj život dál, k lepším perspektivám. Vysněné útočiště (městská část) se jmenuje Eira a nachází se v jižní části Helsinek. Název získalo podle zdejší nemocnice (vystavěné podle vzoru stejného zařízení ve Stockholmu), a pokud bychom chtěli znát význam samotného jména, je odvozeno od pojmenování skandinávské bohyně zdraví Eir. Kde jinde má tedy ztrápená duše a atrofované tělo hledat utišení a zdroj nové energie?
Skupině patnácti (post)moderních poutníků stojí bohužel v cestě centrum Helsinek, které v černobílém snímání a dnes již takřka historickém aranžmá osmdesátých let 20. století působí dojmem stísněnosti, dantovského očistce, kam jednou člověk vstoupí a těžko hledá cestu ven. Velký počet ústředních postav (čtrnáct z nich se jmenuje Frank), které od určitého momentu postupují na své cestě v menších skupinách, umožňuje Kaurismäkimu tříštit děj do sledu víceméně paralelně vedených epizod. Jejich mnohost a záměrně nedůsledně uplatňovaný princip souslednosti scén nevyhnutelně ústí v takřka dadaistický efekt.
Helsinky (svět) jsou tíživě skutečným místem, do něhož režisér zasadil své dobové podobenství o komplikovanosti hledání cest k vytouženým ideálům. Rozum jde tím pádem dosti stranou. Cesta může být nejen cíl, ale i úděl. A čím neskutečnější je vytčený cíl, tím pravděpodobněji se dostavuje zklamání. Jeden z nejradikálnějších Kaurismäkiho filmů, pokud jde o míru stylizace, ale i pesimismus výsledného sdělení. Finský režisér totiž doslova dospívá se svými filmy. Dospívá i dospívá dál… -
Petr Pláteník
Pakliže se v přehledové historické publikaci Scandinavian Cinema: A Survey of the Films and Film-makers of Denmark, Finland, Iceland, Norway, and Sweden píše o dějinách finského filmu, je jako jeden z nejzřetelnějších projevů prosazování se místní kinematografie ve světovém kontextu zmíněn právě Kaurismäkiho film Ariel. I když si bratři Kaurismäkiové v té době svou tvorbou už vydobyli jisté renomé především na filmových festivalech, až Akiho snímek Ariel se dostal k širší divácké obci.
Stopovat hnutí distributorů či pohyby vkusu mezinárodního publika je dosti komplikované, a nelze proto jednoznačné říct, proč se „přelomem" v kariéře finského režiséra stal právě příběh horníka, kterého stihnou těžké rány osudu v podobě otcovy sebevraždy a nespravedlivého obvinění ze spáchání zločinu, jež ho přivede do vězení. Svou roli mohla sehrát ta skutečnost, že se Ariel s postupem děje proměňuje v poněkud netradiční vězeňský eskapistický film. V této souvislosti není možná od věci zmínit, že dva roky před Kaurismäkim natočil film o útěku z vězení (Mimo zákon/Down by Law) Kaurismäkiho „spřízněný" režisér Jim Jarmusch.
Kaurismäkiho tvůrčí (hlavně vizuální) styl v mnohém definuje jeho záliba v retro designu, kterou s postmoderní potměšilostí a v jakési ideové koláži zcela ústrojně zapojuje do svých děl. S jiným slavným americkým filmařem Davidem Lynchem sdílí např. zálibu ve starých (zpravidla amerických) autech, která se v jeho filmech objevují dodnes. Jako by se i těmito výrazovými prostředky snažil překlenout prostor mezi dobou, kterou si on i jeho vrstevníci mytizovaně spojují s určitou životní stabilitou a obecnou přehledností uspořádání světa.
Je to možná právě touha horníka Taista, hlavního představitele, překonat vršící se protivenství, co diváky filmu oslovuje a inspiruje. Nemluvě o tom, že s ním mnoho lidí sdílí i jeho potřebu vytyčit si (sice poněkud nekonkrétní) životní cíl. Spění k určitému bodu je pro postavu Kaurismäkiho filmu sice poněkud atypické, nicméně sama iluzivnost snahy dostat se pryč, někam jinam, a neustálé vynucené úkroky ze stanovené cesty nás nenechávají na pochybách, že se díváme na film finského režiséra. - Petr Pláteník
Satirická komedie o mladíkovi z venkova, který je v Chicagu postřelen gangstery a po probuzení má nadlidské schopnosti.
V této excentrické nezávislé komedii ztvárnil Jon Voight roli Franka, venkovského mladíka, který odjíždí na sever do Chicaga, kde se dostává do střetu s místními gangstery a nakonec je zavražděn. Frank brzy zjišťuje, že vstává z mrtvých jako kladný superhrdina, Nebojácný Frank, avšak netrvá dlouho a šílený vědec (Severn Darden) vytvoří jeho záporného dvojníka, Falešného Franka, jehož úkolem je poslouchat vědce na slovo a konat zlé skutky. V roli Plethory, jedné z dívek gangsterů, se objevuje Monique Van Vooren a v roli postavy Needlese pak spisovatel Nelson Algren. Většina vedlejších rolí byla obsazena herci z komediálního souboru Second City, a ve snímku se tak objevují David Steinberg či Ben Carruthers. Komedie Nebojácný Frank představovala první sólový režisérský počin Philipa Kaufmana i herecký debut Jona Voighta, přestože až do uvedení jeho přelomového snímku Půlnoční kovboj se Nebojácný Frank nedostal do širší distribuce.
Když sledujete Troma film, nejen že musíte potlačit pocit, že nevěříte vlastním očím, musíte ho zavřít do železné klece a podrobit mučení." Tak pravil jeden ze zakladatelů a spiritus agens produkční a distribuční společnosti Troma, režisér, producent, kameraman, střihač, scenárista a herec v jedné osobě Lloyd Kaufman, inspirující osobnost formátu Rogera Cormana. Společnost Troma založil s kolegou ze studií Michaelem Herzem v roce 1974 a od samého počátku ji orientovali na nízkorozpočtové nezávislé snímky. Jmenujme alespoň Bloodsucking Freaks (1976), který se stal trnem v oku organizaci Ženy proti pornografii, nebo proslulý Den matek (1980) Charlese Kaufmana. Zlomovým počinem firmy se stal kasovně velmi úspěšný snímek The Toxic Avenger (1985), kombinující žánr hororu s komedií. Tato kombinace dnes tvoří jakousi trademark společnosti. Lloyd Kaufman a Troma se od té doby stali ikonami béčkové produkce. Rukama společnosti prošlo přes tisíc filmů, každoročně pořádá svůj vlastní filmový festival Tromadance, disponuje vlastním filmařským i hereckým ansámblem, organizuje soutěže pro začínající filmaře, vydává vlastní fanzine. Ač zbytkem filmového průmyslu ignorována, Troma je zkrátka fenomén. Vlastní produkce společnosti je natolik osobitá, že bývá běžně označována za žánr sám o sobě, tzv. Troma film. Klíčovým slovem je exces. Nic není dost výstřední, ohavné, nevkusné, šokantní ani šílené, aby to nemohla být dobrá zábava. Důležité jsou nadšení a energie všech zúčastněných. A Terror Firmer je ideální vstupní branou do tohoto světa. Jde vlastně o svéráznou poctu dosavadní produkci společnosti, o Troma film v Troma filmu. Slepý režisér v podání samotného Lloyda Kaufmana je rozhodnut stůj co stůj dokončit svůj nový film (ano, tady si vypůjčil Woody Allen ústřední zápletku svého Hollywood Ending), bez ohledu na to, že jeho štáb postupně vybíjí neznámý zabiják. Do tohoto základního příběhu se vejdou utržené končetiny, potoky krve, vyhřezlé mozky, tělní tekutiny, nakládané okurky, velká ňadra, ještě větší ňadra, explodující ňadra, ale také chytré filmové narážky, duch čisté anarchie a notná dávka groteskní nadsázky a nadhledu.
Místo hodin tělocviku tu po chodbách nahání mutanti nebohé školáky, místo hudební výchovy se souloží, chlastá a fetuje. Tromavillská střední škola je trochu jiná, než všechny ostatní. Učitelé poslední dobou pozorují nadměrný nárůst případů, kdy se jejich nic netušící student přemění v krvelačného mutanta. Stejný osud postihne i Warrena, který se svou krásnou dívkou Crissy zplodí po jednom nadmíru vyvedeném večírku lidožravé monstrum. Jak se zdá, za vším stojí místní atomová elektrárna. Počty studentů dramaticky klesají, na toaletách dávno není bezpečno a ke všemu se ještě blíží maturity...
Porno? Horor? Snuff? Ne, Troma! Z tolika šílených nápadů, geniálních hlášek a nechutných záběrů vám zaručeně exploduje hlava. Při zachraňování Tromavillské školy před Plenkovým gangem se Toxie ocitne uprostřed exploze, která jej uvrhne do alternativní dimenze plné zla. V Tromaville zatím Toxieho zlý dvojník Noxie terorizuje celé město. Situaci nezvládají ani noví hrdinové – Delfíní muž, Vibrátor a Mastur Bator. A nejšílenější dobrodružství z produkce nejšílenější společnosti Troma může začít!
