Věra Řeháková se připravuje na svou svatbu. Venku prší a mladé ženě se do mysli vkrádají vzpomínky na různé situace, které prožila se svým nastávajícím Zdeňkem Procházkou. Jen jedna je příjemná, ty ostatní ji stále zraňují. Vzpomíná na Zdeňkovu hrubou reakci, když mu oznámila, že čeká dítě. Jak ji nepodpořil, když upozornila na podvody některých pracovníků jejich traktorové stanice a žádala o povolání revizní komise. Jak cynicky se k ní choval, když se jednou zastavila před svatebními fotografiemi místního ateliéru. Konečně je oblečená a ředitel Votava, otec a kamarád Lojza ji odvezou na radnici. Ženich tam však není. Celou noc popíjel s kamarády ve skladišti a patrně tam usnul. Rychle pro něho jedou a přivezou ho ve špinavých montérkách. Jeho matka mu se studem pomáhá do obleku a všem se nakonec podaří Zdeňka dostat před oddávajícího úředníka. Věřiny ošklivé vzpomínky jsou stále dotěrnější, až se nakonec otočí a beze slova opustí radniční síň. Doma se s úsměvem i slzami pustí do úklidu. Rozhodla se pro samostatný a důstojnější život.
Antonín Kachlík chtěl vytvářet angažované filmy o mravních dilematech pracující třídy, avšak v éře normalizace mohl jedině hlásat, jak kolísající jedinci posléze dospějí k žádoucímu myšlení. Platí to rovněž pro adaptaci knihy Jiřího Švejdy o rozkolísané kariéře mladého cihlářského technologa - vadí zjednodušená kresba postav i dějových zápletek, plakátovitě neživotná mluva i čítankové rozebírání společenských neduhů, ideálem se stává kodex budovatele socialismu.
Aktuální politicky exponované drama, zabývající se problematikou současného stavebnictví a poukazující na nejrůznější vztahy uvnitř stranického aparátu. Prostřednictvím jednotlivých postav charakterizují tvůrci pozitivní i negativní postoje současných lidí. Záliba ve výrobní tématice, jakkoli již dávno vyšumělá, se v normalizačním období znovu vrátila. Angažované pracovní přístupy jsou pro věřícího komunistu jediné možné, avšak sklácen vážnou nemocí může o nich jen do hloubi přemýšlet. Zvláště o tom, co by ještě bylo možné zlepšit. Jedná se o film tak groteskně nemohoucí, až hraničí s nechtěnou sebeparodií.
Mladého muže, které se dlouho oddával lumpárnám, až se ocitl na scestí, převychová teprve tvrdá práce. Jen díky ní opět získá správné společenské uvědomění... Neuměle natočenou prvoplánovou moralitu, zcela podřízenou normalizační dikci a zbavenou jakékoli věrohodnosti, snad nemohl brát nikdo vážně.
Trojici hlavních postav tvoří letecký mechanik Michal, módní návrhářka Marie a desetiletý Honzík, kteří tvoří zdánlivě šťastnou, spořádanou a dobře si žijící rodinu. Michal chodí se synem pouštět letecké modely, zatímco matka pracuje na svých návrzích a víkendy tráví společně na chalupě u rybníka. Do poklidného vztahu se však začnou vkrádat první okamžiky neklidu, vyvolávané zejména pracovním vytížením ctižádostivé Marie. Právě připravuje kostýmy pro hru režiséra Jílka. Je to její první práce pro divadlo a protože se chce v tomhle oboru prosadit, je pro ni výsledek důležitý. Těžce nese, že její návrhy nebyly přijaty s nadšením, a pomalu se začíná dostávat do časové tísně.
Situace se neustále zhoršuje a vyvrcholí hádkou přepracované ženy s manželem, při které vyjde najevo, že Honzík je adoptovaný. Ani jeden z manželů netuší, že chlapec nespí a celou hádku slyší a rozhodne se místo školy hledat svou pravou matku. U rodičů rostou obavy a podezření, že Honzík něco z jejich hádky zaslechl, tomu se daří úspěšně tajit své cesty po dětských domovech. Michal unavený věčnými hádkami a napětím stráví noc s kolegyní Danou, Marie z poznámky třídního učitele o cestách do Brodu pochopí, že Honzík všechno ví. Rodina se ocitá v krizi...
Moravská lidová hudba a zejména zcela neškolený skladatel mnoha zlidovělých písniček vystupují jako svého druhu barvité pozadí - do popředí se dostává student novinářství a současně beatový hudebník, jehož zcela uhrane svéráz venkova i osobností s ním spojených. Původně si celý projekt nachystal Vladimír Merta, písničkář a rovněž absolvent FAMU, avšak režií byl posléze pověřen Jaromil Jireš, jenž do vyprávění vnesl ne zcela funkční hrátky s poetizovaným manýrismem. Josef Kemr se představil jako zemitý lidový umělec.
Film zasiahnutý "normalizáciou" mal pohnutý osud. Od verzie, dokončenej talianskym koproducentom sa autor v r. 1972 dištancoval, po rokoch sa v nových podmienkach k dávnemu projektu vrátil, výrazne ho prepracoval, dokrútil niekoľko sekvencií, zmenil dialógy. Bizarná feéria s prvkami čierneho humoru v charakteristickom prebujnelom štýle je rámcovaná symbolickou ideovou rovinou, značne poplatnou revolučnej súčasnosti.Skupinka čudných ľudí sa oddáva hrám na akomsi vidieckom sídle. Živočíšne scény sú sprevádzané úvahami o smrti, "filozofickými" meditáciami, surrealistickými motívmi i narážkami na národnú tému. To všetko sa rozvíja v retrospektíve: svet je postihnutý katastrofou, z ktorej sa má ľudstvo zachrániť v arche. Hrdinovia sa odmietnu podriadiť krutému diktátu terorizujúcich "záchrancov", vyvolajú revolúciu a odchádzajú tam, odkiaľ nedávno prišli. Tajomná špirála večného ľudského boja sa dostáva do ďalšieho bodu... Bohatá obraznosť (Jakubisko tentoraz aj kameramanom) nenachádza odraz v proklamovanej závažnosti "výpovede", zamýšľaný presah sa utopil v inscenačných výstrednostiach. Zaujímavým prvkom je využitie zostarnutých hercov v dokrútkach.
V dosti bizarním prostředí jedné nemocnice se odehrává kriminální zápletka - dojde tam k vraždě. Jedna z lékařek odhalí skutečný důvod zločinu, zjistí i jeho pachatele. Avšak film více než o vyšetřování vypovídá o lidech, kteří v nemocnici žijí, zvolené prostředí zaplnil figurami dosti svéráznými až bizarními... Režisér Juraj Herz se pokusil experimentovat i se zvukovou stránkou - i známé tváře předaboval jinými hlasy.
Režisér Juraj Herz tentokrát překvapil citově působivým příběhem o manželské dvojici, která se musí vyrovnat s tragickou událostí, které ničivě zasáhla do jejího soužití. Režiséru se podařilo i v časech vypjaté normalizace vyprávění zbavit jakýchkoli politických odkazů, hrdinové si žijí jakoby navzdory době, uzavírajíce se do svého soukromí, do svých radostí i strastí... Všimneme si téměř karnevalového veselí, když i s kamarády podnikají bezmála happeningové akce, smyslem pro nenápadné postižení všední tváře velkoměsta (podíl kameramana Jiřího Macháně na lyrizaci obrazu je nesporný). Režisér nikde nepodlehl svodům melodramatu, příběh líčí střízlivě i emočně vypjaté scény. Film upoutal na svou dobu odvážnou, byť něžně natočenou milostnou scénou.
Hlavným hrdinom je mestský tajomník Pánek, samoľúby, sebaistý človek. Zakladá si na vlastných zásluhách a je pripravený ostro vystúpiť proti všetkému, čo by narúšalo jeho idylické predstavy. Pred očami mu zatknú priateľa a "spolubojovníka", ktorý sa dopustil podvodov a zneužívania moci. Pánek sa cíti byť ohrozený, lebo to mže vyzerať, že ho kryl- preto diskutuje, vysvetľuje a presviedča i sám seba. Schdza dedinčanov je debaklom, po ktorom sa jeho ilúzie o sebe (a o lákavej politickej demagógii) úplne zrútia, hanba sa premieňa na výrazne poľudšťujúci faktor. Film nazrie aj do zákulisia socialistického hospodárenia- pomery v JRD svedčia o morálnom rozvrate: poctiví proti prospechárom nemajú šancu. Helge je tvorcom dvoch najstatočnejších českých filmov 50.rokov.
Stud priamo nadväzuje na Veľkú samotu svojím hrdinom, prostredím i hlavným predstaviteľom.
Arnošt Pánek, vedoucí činitel v kterémsi jihomoravském městečku, má narušeny klidné dny. Byl zatčen jeho chráněnec Kvasil, předseda vzorného zemědělského družstva - a obviněn ze znásilnění nezletilého děvčete, z pojišťovacích podvodů a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Naštvaný Pánek se rozhodne sám vyšetřit okolnosti, které vedly k událostem pro něho tak nepříjemným. I když se film režiséra Ladislav Helga zabývá dlouholetým funkcionářem sloužícím komunistickému systému, daleko precizněji se zaměřuje na mentalitu dlouholetého okresního politika, jenž si vybudoval pevnou mocenskou síť a odmítá cokoli měnit na svých metodách, neřkuli odstoupit. Helge vztyčuje důležitou otázku - dotýká se zkorumpovaného svědomí, kdy hmotný blahobyt se stává jediným měřítkem hodnot. Nelze se pak divit, že ti, co odmítají přistoupit na tuto "tichou dohodu", jsou odsouzeni k hmotnému živoření. Stud je jedním z nejdůležitějších filmů 60. let, přesně diagnostikuje tehdejší společenské ovzduší.
