Švankmajerův film Něco z Alenky je poctou nezměrné Carrollově představivosti, ale současně i záminkou k rozvinutí o nic menší představivosti vlastní. Je autorovou vzpomínkou na dětství, a zároveň pokusem evokovat prožitek dětství i v divácích. Infantilní vnímání světa totiž surrealisté vždy stavěli na roveň básnické intuici či myšlení příslušníků domorodých kultur. Všechny tyto formy lidské mentality jsou vzdáleny otěžím logického a pojmového chápání reality, v němž není místo pro obraznost, která je tolik potřebným prostředkem proti okorání lidského ducha. Jestliže postavě Alenky vyhradil režisér pro její hry prostor dětského pokoje, prostorem, který ve filmu vyhradil své představivosti, je sen. Čili fenomén, na němž se surrealisté rozhodli dokázat, že realita, jež člověka obklopuje, je jen fragmentem jeho života, který do plnohodnotného celku – surreality – doplňují neprobádané oblasti nevědomí. Něco z Alenky demonstruje propojení reality a snu velmi výmluvně. Když se dívka na konci filmu probudí, uvědomujeme si, že celé dobrodružství se odehrálo během jejího spánku. Až na jednu drobnost: terárium je opravdu rozbité a králík je opravdu pryč – sen se stává skutečností a skutečnost snem. André Breton, zakladatel surrealismu, definoval tento stav vzájemného prolnutí pojmem „spojité nádoby“.
Fotbalový fanoušek si pohodlně sedá do křesla, sledovajíc fotbalový mač. Jako správný fanda má při ruce i několik lahví piva. A začíná zápas. Jenže! Místo branek divák sleduje fotbalisty, kteří se navzájem mrzačí, a to velmi vynalézavými způsoby. Po několika zmrzačených (mrtvých) fotbalistech, jeden z hráčů omylem zakopává míč, který skončí v bytě již zmíněného diváka. Hráči následně opouští fotbalové hřiště a nabíhají do divákova bytu pro zakopnutý balón.
Film je složen ze tří animovaných příběhů: Dialog věcný, Dialog vášnivý a Dialog vyčerpávající. Podstatou Dialogů je vyjádření různých druhů mezilidské komunikace. Tento zajímavý počin byl ověnčen mnoha cenami, např. získal cenu za nejlepší anim. film v Austrálii, hlavní cenu Zlatý medvěd v Německu a dokonce získal ocenění za nejlepší film všech ročníků festivalu v zemi galského kohouta.
Další ze surrealistických děl mistra Švankmajera, který nás tentokrát provádí koláží animovaných a reálných scén a jejich vzájemnými asociacemi. Vše je prostoupeno motivy da Vinciho geniality, jehož oko nás neustále sleduje.
Animovaný triptych o lidském utrpení a zoufalé vůli člověka žít. Scénář, výtvarník a režie J. Švankmajer. Na motivy próz E. A. Poea a Villierse de l´Isle Adama vznikl triptych Kyvadlo, jáma a naděje (1983). Vyjadřuje kruté destruktivní tendence moci, procházející dějinami lidstva v nejrůznějších podobách, i zoufalou vůli člověka žít. Jedná se o klasický hororový příběh z období působení inkvizice. Zatímco u E. A. Poea hrdina uniká z ďábelské pasti inkvizitorů, ve Švankmajerově pojetí - a zde je inspirace u Isle Adama - je jeho útěk rafinovaně vyprovokován. Podobně jako v jiných Švankmajerových filmech, hrdina nemá šanci uniknout svému osudu. Oživením drtivé, osudové makrostruktury hmoty, iluzivním pohybem věčného hledání, ohrožení a úniku dociluje autor strhujícího efektu.Ceny: Cena poroty - Montreal 1984Cena FICC - Krakov 1984Hlavní cena a Cena FIPRESCI - Oberhausen 1985Zvláštní uznání poroty a kritiky - Porto 1985
Krátký dokument o sedlecké kostnici, k jejíž výzdobě bylo použito 50-70 000 lidských koster.
Netradiční pohled na gastronomii v krátkometrážním filmu Jana Švankmajera. Snímek je rozdělen na tři epizody. Snídaně, oběd a večeře.
Muž vchází do starého domu, poté vyjde po schodem do místnosti svlékne si kabát a usedá za varhany, za stále hudby varhan se spouští vizuální představy s animací.
Jeden z prvních animovaných filmů Jana Švankmajera přivádí na scénu rekvizity, které jsou pro tohoto tvůrce v jeho další tvorbě charakteristické: animované muzejní exponáty, peří, kosti či maso apod. To vše ožívá ve strhujícím tanci, jenž se odehrává v osmi krátkých "encyklopedických" kapitolách.
Po snímku Něco z Alenky a dalších pěti krátkých filmech je Lekce Faust teprve druhým Švankmajerovým celovečerním filmem, jejž navíc s debutem pojí inspirace literární, přesněji narativní klasikou. Znovu by nás tak mohlo napadnout, že se jedná o zúčtování posledních tvůrčích let. (A třeba by nám v tom dal někdo i zapravdu.) Jak se píše v oficiálních anotacích, svého Fausta stylizuje Švankmajer jako obyčejného člověka, který je náhodou, z jakési lakonické setrvačnosti vtažen do dějů dalece přesahujících jeho dosavadní každodenní obzor a nutících jej (prvně?) zaujmout postoje vůči základním otázkám bytí. A Mefi sto je drzým, groteskním i hrozivým – pimprletem. (Kombinace animace a hrané akce je tedy významně doplněna prací s vedenou loutkou, autorovým „domácím“ oborem.)
