České pohádky tak, jak je převyprávěla Boženy Němcová a K. J. Erben patří k těm, k nimž se vracíme nejraději. Nejen jako čtenáři, ale také jako milovníci jejich adaptací. "Zlatovláska" podle Erbenovy předlohy už při premiéře zazářila na televizní obrazovce a její opakování má vždycky úspěch. Není se co divit, když scénáristka a režisérka Vlasta Janečková dokázala příběh Jiříka a zlatovlasé princezny vyprávět tak působivě. Do hlavních rolí obsadila výborné herce - Jorgu Kotrbovou, Petra Štěpánka a Jiřího Holého. A skladatel Angelo Michajlov a textař Eduard Krečmar vytvořili skutečné pohádkové hity.
I mladí lidé se musí zařadit do pracovního procesu, přechod z bezstarostných studií do zodpovědné praxe, kdy by měli osvědčit, co vše se naučili, pro některé bývá náročný. Dva novopečení stavební inženýři, charakterově rozdílní, záhy zjistí, že o své budoucí práci i lidech, s nimiž se budou shledávat, zdaleka nevědí vše. K nesnázím v zaměstnání se navíc přidržují problémy soukromé. Neobratně natočený snímek patří mezi rádoby angažovaná díla, která vznikala na stranickou objednávku, i když se snaží politické akcenty skrýt; přinášenou výpověď zužuje na moralizátorské kázání o zodpovědnosti - lehkovážnost v milostných vztazích i řízení vozidla v podnapilosti se nutně vymstí.
Dvanáctiletá Jana se vrací z nemocnice. Doma pozoruje určité změny a má obavy, že se její rodiče budou rozvádět. Ve skutečnosti ovšem očekávají dalšího potomka... Po předčasně zemřelém Janu Valáškovi dokončoval snímek Karel Kachyňa.
Život na vesnici určuje nejen tvrdá práce v lese, která hrdinům zajišťuje obživu, ale ovlivňují jej také mezilidské konflikty a rozporné citové vztahy. Bezdětné manželství může totiž v tomto společenství, kde navzdory všestranné modernizaci doznívají zbytky archaického myšlení, působit jak znevýhodňující faktor. A hrdinové proto hledají náhradní způsoby, jak někomu věnovat rodičovskou lásku.
Dvojica vyšetrovateľov, kapitán Jakubec (LADISLAV CHUDÍK) a poručík Michalko (VILIAM POLÓNYI), vyšetrujú záhadnú vraždu ženy. Ani jeden zo štyroch podozrivých páchateľov však nemá pre vraždu pravdepodobný motív...
Režisérovi Andrejovi Lettrichovi a scenáristovi Jozefovi A. Tallovi sa v 60. rokoch podarilo presadiť v Štúdiu hraných filmov koncepciu tzv. diváckych filmov. Najmä Tallo razantne presadzoval tento trend, čo sa mu podarilo najprv vo vlastnom filme Muž, ktorý sa nevrátil a neskôr ako scenárista priviedol na svet dvojicu vyšetrovateľov, ktorá vystupovala v trilógii kriminálnych filmov. Najprv sa objavili v snímke Smrť prichádza v daždi, roku 1966 pokračovali v snímke Vrah zo záhrobia a posledný raz sa vrátili vo Volaní démonov z roku 1967.
Jakubec (Ladislav Chudík) na plátne využíva svoje sivé mozgové bunky, poručík Michalko (Viliam Polónyi) je komicky nechápavým typom. Slovenská variácia osvedčeného holmesovsko-watsonovského modelu púta najmä svojskou Polónyiho komikou.
Tvorcovia väčšmi ako na akčnosť a jasný konflikt sa sústredili na žánrovú psychologizujúcu drobnokresbu, ktorá dala ich filmom charakter konverzačných drám. Lettrichovo rozprávanie stavia na drobných ľudských nedostatkoch, film nekritituje systém, hovorí o prirodzených a nadčasových ľudských chybách chamtivosti, strachu či lakomstve. Osou celého filmu je vypátranie vraha, zavádzania či klamanie diváka a stupňovanie napätia. Nie je dôležité, aby sa divák zaoberal vážnymi existenčnými otázkami, podstatné je, aby kombinoval, hádal, špekuloval nad tým, kto zabíjal. Autori pritom ponúkajú dostatok falošných stôp, aby udržali diváka v napätí a neistote, aby bol záverečný okamih skutočne momentom prekvapenia, a nie vopred jasným riešením celej hádanky.
Učitel na socialistické škole musel být především politicky uvědomělý - a přesně takový je začínající pedagog, jenž se chce co nejvíce přiblížit dětem, aniž by se zpronevěřil pedagogickým zásadám. Dobrovolně odešel z Prahy a vrátil se do rodné vsi. Jenže tam záhy narazil na zatuchlou nepřejícnost, ale nevzdal se. Ani malebné prostředí jižních Čech však nedokázalo vdechnout opravdový život tomuto tezovitému příběhu
Důvěra se získává nesnadno - o tom se přesvědčí i zaměstnanec agentury Donát, která pořádá v zahraničí výstavy. Je podezírán z různých machinací, z neupřímného chování a když se snaží zakrýt svůj prohnaný výraz alespoň plnovousem, vše je ještě horší. Jenže hlavní role byla až příliš a doslovně psána na "podvodnický" vzhled Miloše Kopeckého. Zobrazené postavy i spleť událostí, rozvířených kolem nich, zůstávají příliš ploché, bez potřebné životnosti, ani režijní ztvárnění nezjednává potřebnou spontaneitu.
V éře normalizace se čeští filmaři několikrát spojili s ruskými, aby vytvořili vzorná díla o vzájemném přátelství a internacionální pomoci v průmyslu, kultuře, sportu. Větrné moře přidalo revoluci - odehrává se nedlouho po bolševické revoluci v Baku, kde ruský revolucionář českého původu Jan Vacek organizoval ústup komunistických jednotek po pádu tamní komunistické komuny... Ani ve chvílích největšího ohrožení nesmějí komunisté ztrácet naděje, to film vzkazoval divákům. Vzorem pro postavu hlavního hrdiny byl skutečný revolucionář Ivan Prokopovič Vacek (1870 - 1951).
Dráma mladého dôstojníka slovenskej armády, ktorý si počas bojov na Ukrajine postupne uvedomuje hrôzy fašizmu. Po návrate na Slovensko sa zapojí do SNP. Nedokáže však prekonať postoj samotára, ani pochybnosti o zmysle partizánskej činnosti.
Golem Juliena Duviviera vznikl roku 1936 v barrandovských ateliérech, bez původně plánované účasti Voskovce a Wericha, kteří své představy nedokázali vůči Duvivierově koncepci obhájit. Česká strana tak zůstala zastoupena kameramany Janem Stallichem a Václavem Víchem, naši herci se objevují jen v menších rolích. Pro hlavní postavu Rudolfa II. režisér dobře zvolil Harry Baura, jenž císaři odpovídal nejen fyzicky, ale dokázal výborně vystihnout také jeho postupující duševní chorobu a osamělost. Zrazován bratrem Matyášem i vlastním rozumem hledá Rudolf porozumění dokonce u mlčenlivého Golema, z něhož má strach stejně jako celé město. Golem v podání Ferdinanda Harta je však především zosobněním zkázonosné energie.Francouzská filmografie Juliena Duviviera uvádí jako námět jen román Gustava Meyrinka (ne divadelní hru V + W). Koprodukční film, jehož hlavní kapitálovou účast zajistila česká výrobna, byl natočen bohužel pouze ve francouzské verzi. Architektu Andrejevovi asistovali Jan Zázvorka a Karel Škvor. Pařížská premiéra filmu se uskutečnila v kině La Paris na Champs Elysées 6. 2. 1936. Řadu let se Golem promítal ve zkrácené verzi a v nedokonalé technické kvalitě obrazu, na niž upozorňoval i Dr. Rádl ve svém článku: „... každá tma je příliš černá a každé světlo příliš světlé..." Národní filmový archiv využil nitrátního duppozitivu, který byl o 400 metrů delší než kopie zachovaná ve stavu ze třicátých let, a v barrandovských ateliérech nechal vyrobit novou kopii s vyrovnanějšími odstíny škály, jakou nabízí černobílý obraz, a s doplněnou metráží.
