Pátý celovečerní film režiséra Františka Vláčila - počítáme-li rozlehlou vančurovskou poému MARKETA LAZAROVÁ "jen za jeden" - je jeho čtvrtou výpravou do historie. Na rozdíl od předchozích tří, ĎÁBLOVI PASTI, MARKETY a ÚDOLÍ VČEL, jde tentokrát o historii nedávnou, jejíž pamětníci budou tvořit většinu publika. ADELHEID se odehrává po konci druhé světové války v pohraničí, na severní Moravě. V čase oné neklidné hranice, kdy tu ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo, kdy mezi ním vedle zdeptaných a usmýkaných válkou a porážkou jsou i nepoučitelní, snažící se mstít a zabíjet. A kdy sem z vnitrozemí začínají proudit ti, kdo odsud museli kdysi utéci, a s nimi i nový osadníci, kdy s poctivými sem táhne i dav rabovatelů. Tuhle spletitou, dramatickou podobu místa a času navozuje Körnerův a Vláčilův film v dynamické vstupní scéně příjezdu bývalého důstojníka západní armády Viktora Chotovického, který má převzít správu majetku největšího nácka v kraji Heidemanna. A tento začátek je také až do samotného závěru jediným místem filmu, kde se šířejí rozevře kulisa doby. Neznamená to, že by však ve filmu chyběla. Podmiňju totiž celý příběh Viktora a Heidemannovy dcery Adelheid, sloužící mu na zámečku, jenž za války patřil jejímu otci. Vstupuje sem nejen jako minulost, kterou je každý člověk svázán, ale i jako přítomnost - v návštěvách strážmistra a jeho pomocníčka na zámečku, který je trvalým místem děje, a v závěrečném vystoupení bratra Adelheid, údajně padlého na východní frontě. Vstupuje sem, do místa jakoby odloušeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Je to zvláštní hrdina: nevedla ho sem ani vášeň mstitele, ani touha po zbohatnutí, ani budovatelský elán. Přichází unaven válkou, nemocný osamělý. Člověk, který toužil po domově, nenašel ho a teď hledá aspoň klid a zdání domova. Upne se k Adelheid, upne se k ní tím více, čím víc poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní "Němku", ale člověka, a i když mezi ní a jím stojí přehrada řeči, hledá u ní porozumění, cit, věří v to, že může překonat minulost, hledá lidský kontakt. Složitý vývoj vztahu těchto dvou, plný napětí, chvilek porozumění, i nového odcizování, je jádrem filmu, vylíčeným s jemným citem pro všechno "nedefinovatelné", co v takové situaci mezi lidmi existuje a vzniká. Každý z nich vlkádá do tohoto vztahu své zázemí, a právě o něj se nakones Viktorova iluze konečně nalezeného domova a citového pouta rozbíjí. Není to hra, ale opravdový zápas těchto dvou se vším, co je v nich a kolem nich. Není to romantický příběh "velké lásky", spíš smutná a z hlediska z hrdiny nakonec i trochu trapná historie, protože se pokoušel vytvořit cosi, čím se chtěl vzepřít času a včerejšku, najít novou jistotu tam, kde byla už předtím zviklána a odsouzena ke zmaru.
Vláčil s velkým citem pro vnitřní atmosféru příběhu rozehrává vztah obou hlavních hrdinů, odhaluje jejich tajemství, vrší postupně všechno to, co nakonec vytvoří vnitřní svět jeho filmu.
Rudolf Hrušínský v roli doktora Meluzina. Stárnoucí pražský specialista přijme po rozchodu se ženou, která zůstala v zahraničí, místo obvodního lékaře ve venkovském zdravotním středisku, kde chce opět najít duševní klid a rovnováhu. Hledá ji v atmosféře dětství, v kraji, který je v jeho vzpomínkách spjat s vůní říjnových ohníčků a pečených brambor. Zprvu naráží na nedůvěru, nepochopení i pomluvy místních obyvatel. Jeho odborné znalosti, chápání lidských hodnot i slabostí a moudrý klid však jeho okolí přesvědčí, že je nejen dobrý lékař, ale i člověk. Lidé k němu najdou cestu a on sám získá novou náplň života.Pozn. Ačkoli byl v době natáčení tohoto filmu Rudolf Hrušínský tzv. "odstaven", režisér František Vláčil si ho do role dr. Meluzina na tehdejším vedení studia vyvzdoroval. Jedinečný výkon R. Hrušínského tak napomohl ke vzniku díla plného citu, moudrosti a zájmu o lidský osud.
